
Je-li řádně uzavřena písemná nájemní smlouva mezi vlastníkem nemovitosti a nájemcem, má se za to, že tím nájemci vznikla povinnost platit pravidelné nájemné. Pokud není v nájemní smlouvě přímo uvedena výše nájemného, pak se platí v obvyklé výši srovnatelných nemovitostí v dané lokalitě. Důkazní břemeno je v tomto případě k tíži pronajímatele, který to musí dokázat. Totéž platí i pro služby – jejich rozsah a rozúčtování.
Obecné zdražování se dotýká prakticky všech myslitelných oblastní běžného života. Bydlení nevyjímaje. Tím lehce sklouzneme do spirály – chci získat co nejvíce peněz vs. chci platit co nejméně. Aneb pronajímatel chce více vydělat, nájemce chce ušetřit. Pokud se na to ovšem budeme dívat z pohledu vlastníka nemovitosti, je naším cílem udržovat zdravý výnos z nemovitosti. Čemuž pochopitelně zvyšování nájemného přispívá. Má to ovšem svoje hranice. Pronajímatel nemá právo libovolně zvyšovat nájemné. Výchozím bodem je nicméně znění nájemní smlouvy, protože:
Při uzavírání nájemní smlouvy se v praxi nejvíce osvědčilo, když byly podmínky, za kterých se nájemné zvýší, uvedeny přímo ve smlouvě. Vyhneme se tím případným neshodám mezi pronajímatelem a nájemníkem. Učinit tak lze dohodnutou fixní částkou, procentuálně nebo inflační doložkou.
Inflační doložka představuje smluvní ujednání, které nám říká, že je pronajímatel oprávněn automaticky zvyšovat nájemné o výši inflace vycházející ze sazby měřené Českým statistickým úřadem. A to jednou ročně a k domluvenému datu.
Za předpokladu, že se dostaneme do situace, kdy není v nájemní smlouvě ani slovo o zvýšení nájemného, můžeme přistoupit k řešení formou uzavřeného písemného smluvního dodatku, který bude tuto problematiku jasně specifikovat. Má to ovšem svoje specifika – jinak je tomu totiž v případě nájemní smlouvy na dobu neurčitou a jinak u nájemní smlouvy na dobu určitou.
Uzavřená nájemní smlouva na dobu neurčitou je pro pronajímatele mírně limitující. Proč? Protože zvýšení nájmu může být provedeno maximálně jednou do roka, a to do výše obvyklého nájmu v příslušné lokalitě a čase. Přičemž hranice pro zvýšení je 20 procent za poslední 3 roky.
Pronajímatel je povinen nájemníkovi dokázat, že zvýšení na hladinu obvyklého nájmu v lokalitě, je oprávněné. Například znaleckým posudkem nebo třemi nájemními smlouvami z okolí.
Nájemce má právo se k navrhovanému navýšení vyjádřit ve lhůtě 2 měsíců od podání návrhu. Pokud tak nájemce neučiní, po uplynutí dvouměsíční lhůty se může pronajímatel obrátit na soud podáním žaloby o určení výše nájemného (ve lhůtě 3 měsíců).
V případě takto uzavřené smlouvy se pronajímatel ocitne ve výhodnější pozici, neboť prakticky neexistuje hranice, na kterou může nájemné zvýšit. Tuto hranici totiž “určí” pouze nájemník – svou ochotou navrhované zvýšení akceptovat. Za předpokladu, že s navrhovaným zvýšením nájemného nebude souhlasit, smlouva skončí uplynutím sjednané doby.
Dojde-li k situaci, že pronajímatel nechá v nemovitosti provést stavební úpravy, čímž zlepší komfort samotného bydlení (popřípadě sníží energetickou náročnost nemovitosti), má právo v návaznosti na tyto provedené změny navrhnout zvýšení nájemného – maximálně však do 10 procent z účelně vynaložených nákladů ročně.
V případě bytového domu s více byty se má situace tak, že jakmile odsouhlasí ⅔ nájemníků požadované zvýšení, je závazné pro všechny nájemníky domu. Pokud ovšem k odsouhlasení nedojde, pronajímatel má právo jednostranně nájemné zvýšit o 3,5 procenta z účelně vynaložených nákladů ročně.