
Začněme rychlou definicí, jež může být pro většinu z nás naprosto zřejmá, ale pomůže nám nastavit výchozí bod, z něhož budeme vycházet po zbytek článku. V odborných publikacích narazíme na nespočet více či méně košatých definic, které v konečném důsledku říkají totéž, ale mnohdy dokáží zamotat hlavu. Nejsme ovšem u zkoušky, a proto využijme popis vyplývající z reálné realitní praxe, která je aplikovatelná pro každého.
Nájem představuje vztah, kdy vlastník jakožto pronajímatel nemovitosti přenechává na základě písemné (může být i ústní) nájemní smlouvy k dočasnému užívání svou věc (nebo její část jako v případě pronájmu pokoje ve studentském bytě), přičemž nájemce je zavázán pravidelně hradit stanovené nájemné.
V obecné rovině se tedy vždy jedná o přímého vlastníka (netýká se podnájmu nemovitosti, kdy je ale nakonec stejně nezbytný souhlas skutečného vlastníka), kterého najdeme na listu vlastnictví v části A staženého z katastru nemovitostí. Tím se dostáváme k otázce, co dělat, když dojde ke změně majitele nemovitosti. Tady velký POZOR, protože při koupi bytu, kde je uzavřena platná nájemní smlouva, automaticky přecházejí práva a povinnosti z nájmu na nového majitele. To by neplatilo jen v několika výjimkách:
Nezbytné je však zmínit, že při změně majitele nemovitosti přecházejí povinnosti původního majitele na nového jen v rozsahu vyplývajícího ze zákona, nikoli uzavřené nájemní smlouvy. Ledaže by o povinnostech nový majitel již věděl z nájemní smlouvy, která byla například jako příloha kupní smlouvy. Práva původního majitele naopak přecházejí v plném rozsahu vyplývajícího z nájemní smlouvy.
Pronajímatel nemá právo nájem vypovědět z důvodu změny vlastnictví v případě, že byl pronajat byt, ve kterém nájemce skutečně bydlí. Tedy že uspokojuje svou bytovou potřebu. K opačnému ujednání se totiž nepřihlíží.
To znamená, že pokud nový vlastník nehodlá nemovitost pořizovat z investičních důvodů (zde je naopak stálý a platící nájemník přidanou hodnotou), ale pro vlastní potřeby bydlení, musí se držet zákona, který jasně specifikuje, kdy je možné nájem ukončit. Existuje hned několik variant, ale o nich si můžete přečíst v článku na téma skončení nájmu.
Z řádně uzavřené nájemní smlouvy mezi pronajímatelem a nájemcem musejí vyplývat práva a povinnosti, jinak by ani nebyla naplněna podstata smlouvy jako takové. Zřejmé ale je, že jen platný zákon nám nastavuje hranice, ve kterých smluvní strany práva a povinnosti uplatňují. Začněme tedy tím “horším” – povinnostmi. Zákon pronajímatele zavazuje:
Oproti tomu nájemce je dle zákona vázán k následujícím povinnostem:
Aby byla nájemní smlouva úplná, doplňují povinnosti pronajímatele a nájemce i jejich práva. Pro pronajímatele to tedy znamená:
Nájemci platný zákon na druhé straně přisuzuje tyto práva:
V realitní inzerci se velmi často vyskytuje zmínka o tom, že si majitel nepřeje (ba přímo zakazuje), aby nájemce v pronajímané nemovitosti choval zvíře. Takový požadavek je ovšem dle zákona neplatný, protože nájemce má v bytě právo chovat zvíře. Tedy za předpokladu, že nezpůsobuje pronajímateli a ostatním obyvatelům domu nepřiměřené obtíže.
Po přečtení výčtu zmíněných práv a povinností nájemce a pronajímatele je dobré si uvědomit, jak tenká je hranice mezi těmito “světy”. Však také platí, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého. Tím se práva a povinnosti nájemce a pronajímatele vlastně vzájemně prolínají. A to mějme na zřeteli pokaždé, když se staneme součástí nájemního vztahu. Přistupovat totiž ke krajnímu řešení prostřednictvím soudu, je vyčerpávající v mnoha směrech. Ale pochopitelně v reálném životě nastávají situace, kdy neexistuje jiné řešení. Nebo vlastně existuje – zavolejte nebo napište a společně výsledek dotáhneme do úspěšného konce.